Holubi
Holubí pošta byla dlouhou dobu lidských dějin prakticky nejrychlejším způsobem dopravování zpráv. Její nevýhodou však bylo to, že holub unese jen velmi omezený náklad a že se dokázal pouze vracet na místo, kde už dřív byl a odkud byl původně převezen. Orientuje se převážně díky vizuální paměti. Ve vojenství se (kromě pošty) používal rovněž k zapalování nepřátelských objektů a na začátku 20. století byly prováděny pokusy s využitím holubů pro vzdušné snímkování.
Počátky domestikace holuba skalního jsou starého data, snad před více než 6000 lety. Člověk odedávna sdílel s holubem skalním skalní skrýše (rozsedliny, jeskyně apod.) a bystré smysly holuba skalního varovaly člověka před hrozícím nebezpečím; nelze zde vyloučit ani uplatnění autodomestikace tím, že se holubi sami aktivně přidružovali k lidským sídlištím. Později, při přechodu člověka k polnímu hospodaření, se holub přiživoval na výsledcích práce lidí a ti ho chytali i pojídali. Lidské stavby mu v mnoha případech nahradily nedostatek skalních hnízdišť; člověk naopak přivítal možnost vybírání vajec a mláďat z hnízd. Později se k tomu přidružily i podněty náboženské - stal se brzy obětním a kultovním zvířetem; někdy byl i uctíván. V zásnubních projevech a v přísné monogamii holuba skalního člověk viděl symbol lásky, míru a plodnosti. Proto se holub stal i posvátným zvířetem pohanů a později symbolizoval nebeský mír u velkých náboženství (křesťanství, židovství a islám). Zdomácnění holuba proběhlo již v Přední Asii, odtud se rozšířil jeho chov do Egypta a do dalších zemí v oblasti Středozemního moře i dále do Asie.
